Námět Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou

Z knihy Ladislavy Chateau: Život, nebo psaní? Arnošt Lustig v rozhovorech, zamyšleních a literárních textech.
Strana 47 - 57

(Dopis bez data)
V šedesátých letech jsi literárně ztvárnil skutečnou událost, ke které došlo v Osvětimi patrně v roce 1943, dívky, která je hnána s ostatními Židy do plynové komory, využije okamžiku, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí esesmana Horsta Schillingera, zároveň postřelí a nadosmrti zmrzačí jeho pobočníka Seppa Hoyera, který ji chce odzbrojit.

První zprávu o této události podává polská spisovatelka Krystyna Zywulska v roce 1946, kdy vychází její autobiografie Přežila jsem Osvětim, ta uvádí, že šlo o polskou Židovku. Odvolává se na svědectví přeživších vězňů sonderkommanda, zvláštního komanda, podle Zywulské k tomu došlo na jaře rokuu 1943. V šestačtyřicátém, jak uvádí Jiří Holý v publikaci Holocaust v české, slovenské a polské literatuře (Karolinum 2006), vychází také kniha Augena Kogona Der SS-Staat, který tvrdí, že šlo o italskou tanečnici. Schillinger ji nechal tančit nahou před krematoriem, ta mu vytrhla pistoli a zastřelila ho. Ve zmatku, který vypukl, byla dívka zastřelena, unikla tak plynové komoře. Auran Harshalom však v knize Znovuzrozeni z popela uvádí, že šlo o Polku, pocházející z Lodže, herečku Reginu Zuckerovou. Podle Kurta Barthela a jeho knihy Die Welt ohne Erbarmen (Svět bez slitování) tak patrně učinila francouzská herečka, jak rovněž píše Jiří Holý ve své studii. Připomíná i Eugena Aroneanu a jeho dokumentární knihu Konzentrazionslager z roku 1946, kde zastřelení Schillingera je připisování Belgičance, a Rakušanka Elle Lingensonová ve svých posmrtně vydaných memoárech píše podobně jako Kogon o Italce. Avšak v knize Továrna na smrt Oty Krause a Ericha Kulky zastřelila Schillingera herečka americká, uvedená pouze příjmením Horowitzová. Oba autoři se opírají o svědectví přeživšího Filipa Müllera ze Seredě nad Váhom, (...), jediného, kdo všechno přežil, člena sonderkommanda. Píší, že tehdy měl dozorčí službu v krematoriu rapportführer Schillinger. Když rozkázal jedné herečce, aby svlékla také podprsenku, herečka prudce strhla šaty, hodila je Schillingerovi do tváře, vytrhla mu zbraň a střelila ho do břicha. Přitom zranila také esesmana Emericha. Nastal velký zmatek, někteří esesmani odhodili zbraně a utekli. Vězňové sonderkommanda uposlechli rozkazů a výzev SS důstojníků, chopili se odhozených zbraní a zahnali oběti zpátky do plynové komory (...).

Další autor, který se touto událostí zabýval, byl polský spisovatel Tadeusz Borowski: jeho kniha Kamenný svět, vydaná roku 1948, obsahuje kratičkou prózu o smrti obávaného lagerführera z Březinky Schillingerova smrt, v níž Borowski vyslovuje domněnku, že Schillinger zahynul za nejasných okolností v srpnu 1943. Zároveň však poznamenává, že by byl ochoten věřit známému forarbajtrovi ze sonderkommanda, který mu vyprávěl o smrti esesáka Schillingera (...), kterému se zalíbilo jedno tělo, opravdu klasický krásné (...) A tu se ta nahá žena shýbla, nabrala do ruky písek a hodila mu jej do očí... Zároveň popisuje Schillingera jako malého a zavalitého muže, s odulým obličejem a vlasy žlutými jako len, se sevřenými rty a s tvářemi lehce zdviženými v jakési netrpělivé křeči.

V roce 1946 při procesu v Krakově vypovídali přeživší z osvětimského sonderkommanda (...), nikdo z nich se o této události ale nezmínil. Podle historičky Kateřiny Čapkové o tom vypovídal velitel Osvětimi Rudolf Höss při soudním procesu. (...)

Tvoje kniha poprvé vyšla v roce 1964 s názvem Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a přinesla ti velký literární úspěch, byla přeložena do mnoha jazyků, (...), byla ti udělena i státní cena. Rok na to režisér Antonín Moskalyk mistrovsky natočil film, hlavní roli svěřil Lence Fišerové a Jiřímu Adamírovi. Film na festivalu v Monte Carlu získal prestižní Cenu mezinárodní kritiky.

V Modlitbě pro Kateřinu Horovitzovou je střílející dívkou Polka, a smrtí Schillingera příběh vrcholí a zároveň končí.

Čtrnáctého května 1967 uveřejnilo Rudé právo tvůj rozhovor s Milošem Vacíkem, který se tě tehdy zeptal, jak jsi vlastně přišel na nápad napsat tuto novelu, zda se takový příběh opravdu stal. Na tuto otázku odpovídáš, že příběh ti vypravoval kamarád, podle jeho tvrzení šlo o americkou herečku polského původu, která byla tak krásná, že jakýsi německý voják, když ji viděl, tak ztratil hlavu, prohlížel si ji, jako kdyby prvně v životě viděl ženu. Dívka šla k němu, vytrhla mu pistoli a zastřelila ho. Zároveň říkáš, že kamarád ti ještě vyprávěl o osudu bohatých Židů s americkými pasy, nacisté je nahnali na loď, vydírali je a když získali, co chtěli, všechny je zavraždili.

Tvůj příběh působí pravdivě, uplatnil jsi ovšem literární fantazii. V jakém rozsahu? Zajímala tě svědectví přeživších? V rozhovoru s Milošem Vacíkem mimo jiné říkáš, že ten příběh v tobě posílil poznání, že nejošidnější na světě i v lidském životě je, když zaměníme naději za iluzi (...). Sedl jsem ráno ke stroji a do večera jsem napsal Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou tím, že jsem všecko, o čem jsem přemýšlel, spojil. Bylo to skutečně tak spontánní? Příběh ze skutečnosti se traduje v mnoha verzích, nechal ses zcela unášet vlastní představivostí? Tvoje Kateřina Horovitzová se chce stát tanečnicí, podobně jako u Augena Kogona, dívka-tanečnice navozuje myšlenku Salome, Jiří Holý zmiňuje i postavu biblické Judity, závěrečná scéna je velmi působivá, je tragickým vyvrcholením, spojením brutality a křehkosti, smrti a erotiky... Zajímalo by mne, zda jsi tu konotaci, odkaz na biblické postavy, zaznamenal v některém z kritických ohlasů knihy? (...) Dívku jsi pojmenoval Horovitzová, přiklonil ses k verzi Oty Krause a Ericha Kulky. V Muzeu Osvětimi jsem se setkala s ústním tvrzením, že šlo patrně o konfidentku gestapa, podobně se vyjadřuje i Jiří Holý, avšak připouští, že možná nešlo o stejnou osobu. Pokud ta žena s nacisty nějak spolupracovala, zřejmě doufala, že se tak zachrání, musela volit v krajní nouzi. Stejně se nezachránila. Zaměnila naději za iluzi. Ať už tomu bylo jakkoli, Kateřina Horovitzová projevila svoji vůli, lidskou důstojnost, mravní postoj, který zvlášť vyniká v bezvýchodných situacích. Právě její příběh, který jsi tak mistrovsky literárně ztvárnil, je skvělou ilustrací toho, že psát o Zlu působí Dobro. A je Kateřina Horovitzová pro tebe zosobněním ženské odvahy, mravnosti a krásy?
L.Ch.

odpověď A. Lustiga:

(Dopis bez data)
Poslyš, zrození povídky Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je jednoduché. Napsal jsem svou knížku Noc a naděje a bál se kritiky. Zdálo se mi v noci, že někdo napíše, jaká je škoda českých lesů na výrobu papíru, na němž se tisknou takové povídky. To se nestalo. Slyšel jsem, že spisovatelka Marie Pujmanová na smrtelné posteli, jakožto poslední, co vůbec četla, četla moji knížku Noc a naděje, sedm povídek. Vyjádřila se před prominentními návštěvníky u svého lůžka, že je to nejlepší knížka, jakou za posledních deset roků četla. Jako každého začátečníka mne její pochvala, a pak sprška pochvalných recenzí, (...) povzbudila. Pustil jsem se do druhé knížky Démanty noci. Šlo mi to rychle, pochvala pracovala. Ale zarazilo mne, že v souboru devíti nebo desíti povídek nebyla ani jedna o dívce nebo ženě, jen o chlapcích a mužích. Zdálo se mi to nespravedlivé, nevyvážené. A tak jsem hledal v duchu námět na povídku o dívce. Ale chtěl jsem, aby to byla statečná dívka, a pokud možno krásná. Na nic jsem nepřicházel. Až jsem dostal nápad zavolat kamaráda, Ericha Kulku, který byl v Osvětimi-Březince déle než dva roky, spolupracoval s tamním podzemním hnutím, jeho manželka a dvě děti zahynuly v plynové komoře. Fandil mně, protože jsem se ho jednou veřejně zastal proti členovi ústředního výboru strany, generálu Vodičkovi, který řekl, že vláda Československé republiky nemá zájem glorifikovat lidi, kteří bez odporu šli na smrt. V televizním vystoupení jsem pak místo o literatuře mluvil o tom. Přišel jsem domů vpodvečer, moje žena plakala. Proč pláčeš? ptal jsem se. Řekla mi, že před šesti měsíci četla v Židovském věstníku oznámení o nálezu snubních prstenů československých Židů v berlínské pobočce německé národní banky. Napsala do Berlína a ukázala mi odpověď. Soudce Německé demokratické republiky pan Friedrich Brenske jí z Berlína po šesti měsících napsal, že nemohou snubní prsteny vydat, protože nepředložila potvrzení o jejich odevzdání. Soudil jsem, že nemá smysl u takových lidí hledat spravedlnost. Přišla o víc než o snubní prsteny rodičů. Nacisti jí zavraždili sto dvacet příbuzných. A pak jsem mluvil s Erichem Kulkou. Do telefonu mi vyprávěl, že by stál za napsání příběh o osudu dvou tisíc lidí, těsně před koncem války, kteří byli v zabedněných lodích vydáni na pospas moři, noci a nepřízni počasí, všichni přišli o život. Také se zmínil o zajatých amerických občanech, kteří po vylodění americké armády na Sicílii v roce 1944 vykročili k znovuzískání svých obchodních pozic v Evropě, Němci je zajali, vydírali a odsoudili k smrti v plynové komoře v Osvětimi-Birkenau, stejně jako ostatních 6 milionů evropských Židů. Poděkoval jsem Erichu Kulkovi, ale svěřil jsem mu, že chci napsat o statečné židovské dívce. Načež mi řekl o legendě, vyprávěné v Osvětimi, o krásné devatenáctileté polské tanečnici, snad jménem Horowitzová, kterou esesman Horst Schillinger, vedle něhož stál unterscharführer Emmerich, nutil, snad z nudy, z rozmaru, z pocitu božské všemoci, aby se svlékla a zatančila. Svlékala se pomalu, aby rapportführera vzrušila. Když se mu zasklil pohled, vytrhla mu z pouzdra pistoli a střelila mu několik ran do břicha, postřelila i jeho blízkého unterscharführera Emmericha. A byla ostatními esesmany zastřelena. Protože to byla legenda a všichni svědkové zahynuli, nevěděl Erich Kulka víc podrobností. Spojily se mi vraždy lidí poslaných na moře v zabedněné lodi, svlékání před zplynováním, vydírání bohatých obchodníků a krásná dívka, která věděla, že zemře, a chtěla vzít s sebou své úhlavní nepřátele, ale i pláč mé ženy a jméno tehdejšího soudce, podepsaného na přípisu, proč nelze vrátit mé ženě snubní prsteny po zavražděných rodičích...

Po večeři jsem šel ke stolu a napsal jsem povídku během noci. Viděl jsem příběh jako na dlani, nebo lépe řečeno, jako by se odvíjel přede mnou, ve třech kapitolách, začátku, prostředku a konci. Zdálo se mi, že píši o ďáblovi, protože nevrácení snubních prstenů po zavražděných, výzva v novinách, aby se postižení přihlásili u soudů v Berlíně, se mi zdálo ďábelské a podobu moderního ďábla jsem viděl v důstojníkovi zvláštního oddělení gestapa pro hospodářské vydírání. Vzdělaný, zdvořilý, podlý.

Dal jsem povídku přečíst dvěma kamarádům. Otu Pavlovi, který řekl Nesahej na to, je to dobré, a Laco Grosmanovi, kterému se zdála svlékací scéna na konci příliš erotická, takže jsem ji proložil historickou epizodou, aby případně čtenáře nevzrušovala. A odevzdal jsem povídku nakladatelství. Lektor A. M. Píša ji bez výhrad doporučil k vydání. A vyšla.

Nezměnil jsem ji ani jsem ji moc nedoplnil. Jen v Americe dvěma odstavečky, inspirovanými Ivanem Passerem, že za války nezáleželo na tom, do jaké rodiny se člověk narodil, ale jak rozhodl Rassenamt, rasový úřad. Asi tři řádky. Samozřejmě, že žádný spisovatel nemá zájem doplňovat své příběhy, pokud to nepokládá za nutné, ale neudělat to, co povídka vyžaduje, pokládal bych za nemravné vůči čtenáři. Povídka si počínala úspěšně. Skoro až moc, což jsem nechtěl, protože autor, podobně jako rodič, chce být spravedlivý ke všem svým výtvorům, potomkům.

(...)
Doslova šokující pro mne bylo mé poznání, že příběh, který jsem literárně pojal jako legendu, se opíral o skutečnou událost. Nebo ji jako skutečnou událost popisuje kniha vydaná v Novém Yorku pod názvem Hotel Polski. Tam je zmínka o židovské konfidentce gestapa, která měla za úkol vyhledávat bohaté židovské ponorky, vylákat je do hotelu, pod dozor gestapa, a za odměnu měla dostat povolení k odjezdu do Švýcarska. Ta žena to dělala údajně dost dlouho. Bohatí a dosud se skrývající Židů jí skočili na lep s tím, že si budou moci koupit víza do jihoafrických zemí a odjet. Kniha popisuje život v hotelu Polski ve válečné Varšavě i osud, jaký nakonec židovskou konfidentku potkal. Gestapo jí slíbilo místo ve vagonu, který na cestě z Varšavy do Osvětimi-Březinky bude v Krakově odpojen a poslán do Švýcarska, zatímco zbytek vlaku pojede do předem vytyčeného cíle. V Krakově nikdo její vagon neodpojil. V podzemní místnosti, kde se oběti svlékaly, aby Německo nepřišlo ani o přezku od kabátu, pochopila, co ji čeká. A provedla svůj čin, zase podle legendy, protože svědkové nežijí, a mluvil jsem o tom s tehdejším členem sonderkommanda Filipem Müllerem: postřelila oba esesáky, jeden z nich, Horst Schillinger, zemřel na betonové podlaze plynové komory, a Emmericha odnesli sanitáři na marodku SS. Byla to jen nemravná žena, nebo se v poslední minutě svého života vzmužila a pomstila, protože věděla? Byl by to možná příběh o poslední vteřině ženy, člověka, Židovky. Snad by stálo za to o ní napsat více. Nevím, Zatím to leží někde na dně buněk, které přimějí člověka, aby psal. Nebo aby nepsal.

Náměty jsou volné. Koho některý příběh inspiruje, má právo a možnost ho napsat podle svého.
(...)
strana 47 - 57, původně otištěné v Tvar č. 9/2008